Amerika 2001

Zápisky z cesty po Spojených státech - Jan Bob Pumpr, duben - květen 2001

Pokud Vás naše cesta zajímá více, podívejte se do fotogalerie .

Je neděle 1. dubna 2001, 7:00 hodin ráno a já jsem přichystaný k odletu na pražském Ruzyňském letišti. Věřím, že během cesty žádného “apríla” nepotkám. Bylo by nepříjemné, kdyby pilot ohlásil závadu na letadle a chtěl, abychom všichni vyskočili z letadla a pak za námi volal apríííííl.

Přistání v Houstonu proběhlo bez problémů. První překvapení čekalo hned za dveřmi letiště - a to bylo vedro. Texas je úplně na jihu USA a teploty nyní - v dubnu se pohybují okolo 25 až 28 stupňů. Houston je také velmi blízko oceánu a tak je ve vzduchu hodně vlhkosti. Počasí je většinou hezké. Zatím tady pořádně nepršelo. Ihned po příletu jedeme s přáteli navštívit český festival. Tady v Texasu je veliká česká komunita, složená převážně z lidí, jejichž předkové sem přijeli na konci 19. století. Bohužel, představa Texasanů o tom, co je a není české, je od reality velice vzdálena. Jejich „tradiční“ české kroje mají s našimi jen pramálo společného. Také muzika je pouze o dechovce a to jen v polkovém nebo valčíkovém rytmu. Není nic neobvyklého, že v kapele hraje třeba saxofon. Zajímavé je, že je tady k sehnání pravé plzeňské pivo. Po návštěvě festivalu jedeme domů. Dálnice s pěti jízdními pruhy je zde naprosto normální, a přesto občas narážíme na traffic jam – dopravní zácpu. Dům, ve kterém přátelé bydlí, je nádherný. Nepatří mezi zámožné lidi, ale dům mají opravdu pěkný.

Dostal jsem svůj vlastní pokoj s koupelnou. Mají velikánský obývací pokoj a v hale stojí vedle piána také cimbál. Donna - paní domu se na něj učí hrát. Během několika volných chvil se starám o domácí práce – ladím cimbál.

První den jsem strávil na pobřeží Mexického zálivu. Bylo trochu pod mrakem, takže to ke koupání moc nelákalo, zato návštěva tropického pralesa stála za to. Jsou tu tři veliké prosklené pyramidy, ve kterých je umístěno veliké akvárium, tropický prales a zajímavosti z vesmíru.

Příští den vyrážíme do NASA Space Center. Je to veliká oblast, kde probíhají přípravy přístrojů, výcvik kosmonautů atd. Také je tady letové řídící středisko, odkud všechny lety kontrolují. Za poplatek je možné to všechno absolvovat a vidět. Stojí to za to. Velkým zážitkem bylo 3D kino. Promítá se na veliké plátno, které je prohnuté do oblouku. Každý dostane speciální brýle a obraz je potom trojrozměrný. Před odjezdem domů se ještě fotím před obrovskou raketou.

Další den, což je středa, jedeme na další objížďku okolí. Navštěvujeme několik vesnic s původně českým obyvatelstvem. Večer jsme dojeli až do San Antonia - města nedaleko mexických hranic. Město je velice hezké a přizpůsobené cestovnímu ruchu. Asi nejslavnějším místem je tady pevnost Alamo, kde několik málo Texasanů svedlo bitvu s mexickou armádou. Všichni zde zahynuli a Texas je od té doby považuje za mučedníky v boji za svobodu. Večer jsme vyrazili na lekci mexických tanců. Nebylo moc jednoduché to vypátrat, ale nakonec se to podařilo. Skupina, která zkoušela, byli začátečníci, ale po lekci jsem se dal do řeči s lektorem. Na moje přání mi ukázal nějaké nové věci. Pomohl mi opravit staré a slíbil, že mi pošle hudbu, kterou potřebuji. Večer to byl velice užitečný. Po cestě do hotelu jsme se ještě zastavili na něco k pití v mexické restauraci a poslouchali mexickou kapelu. Druhý den jsme dojeli do města Praha. Je to spíše vesnice, kterou založili čeští emigranti. Místní stařík se mě ptal, odkud jsem. Když jsem řekl, že z Prahy, moc se divil, že mě nezná. Fotku jsem udělal u cedule s názvem Praha – a v texaském klobouku. Po cestě do Houstonu ještě projíždíme vesnicí Jarrell, která byla před pár lety srovnána se zemí ničivým tornádem. Celá vesnice je opět postavena a dnes by nikoho ani nenapadlo, jak to tady tenkrát asi vypadalo. Prohlídka Texasu skončila až v pátek odpoledne, takže jsem se jenom zabalil a hurá na nádraží. Cestou jsme navštívili několik muzeí o české kultuře. Bylo opravdu zajímavé sledovat 100 let staré dětské hračky, knihy, české nádobí a mnoho dalších věcí přivezených z Čech. Nevěřili byste, jak malé nádraží může mít několika milionové město. Nepřeháním, když to přirovnám k Zadní Třebáni. Do vlaku jsem nastoupil asi ve 22:00. Sedadla jsou tady poměrně prostorná, ale přes uličku sedí nějaká stará černoška a celou noc si pro sebe něco mumlá, takže se toho moc naspat nedá. A tak jsem se kodrcal přes celý Texas, Arizonu, New Mexico až do Californie. Cesta je velice zajímavá. První den vede převážně pouští a prérií. Občas je to zpestřeno nějakým velikým kaňonem. V Californii se vlak dostává až těsně k oceánu a to je opravdu na co koukat. Krásné útesy porostlé zelenou trávou, modrý oceán a slunce. Okna nelze otevírat, ale mají tu funkční klimatizaci. Chvilku jsem se zdržel v Los Angeles a potom již rovnou do San Jose. Ve vlaku jsem si pobyl zanedbatelných 46 hodin.

Takže jsem tedy v Californii. Mám tady hodně přátel, takže je stále co dělat. Californie je překrásná. Je tady hodně kopců i hor, krásné pastviny s koňmi a ostatním dobytkem, domy s kvetoucími zahradami a bezva lidi. Co se týče toho dobytka, tak to je samozřejmě na vesnicích. Já bydlím v městečku Sunnyvale asi hodinu od San Francisca. Hned druhý den po mém příjezdu projíždím okolí, navštěvuji pár kamarádů a místní univerzitu. Další den jedu na pobřeží oceánu. Je to oblast okolo města Santa Cruz. Nádherné místo. Útesy bez lidí, modrý oceán s obrovskými vlnami a nad hlavou modré nebe. Celé dopoledne jsem vysedával po útesech a kochal se výhledem. Potom jsem musel ujít několik mil zpět do města, odkud mě předtím vyvezla kamarádka autem. Santa Cruz je nádherné letovisko jako z filmu. Pískové pláže, palmy, krásný holky v plavkách (bohužel jich moc nebylo, foukal studený vítr), a samozřejmě surfaři. Stále bylo na co koukat. A protože foukal ten studený vítr, ani jsem necítil, že se připaluju. Večer jsem měl obličej a krk jako rak. Navečer mě kamarádka zavezla na místní univerzitu, která je umístěna na kopci nad Santa Cruz a je to něco. Celá univerzita je obklopená lesem, je tam super výhled na oceán a jen tak mimochodem se tady prochází srnky. Vypadá to spíš jako lázeňské středisko než univerzita. Kámoška tam učí fráninu. Po večerech chodím na taneční zkoušky. Všechno je to okolo swingu, vintage atd. Včera jsem odfrčel vlakem do San Francisca. Všichni kamarádi pracují, takže jsem jel sám. Dostal jsem ale příručku, jak takové město správně použít. Ráno trochu pršelo a bylo asi 8 stupňů nad nulou, ale kolem poledne se to probralo a nakonec jsem se musel namazat, aby mi moje opálená místa nezačala „hořet“. Město je to nádherné. Samozřejmě všude spousta lidí - a to není sezóna. Asi nejcharakterističtější jsou na San Franciscu kopce. Všude je to nahoru, dolu. Proběhal jsem celé centrum sem a tam. Také jsem se svezl Cable Car - což jsou místní světoznámé tramvaje. Člověk stojí na stupátku a kouká po okolí. Asi jako v Praze v 30. letech.

Večer byla malá párty s přáteli. Ráno mě vyzvedla Roxana a jeli jsme do jednoho z národních parků. Tam jsme prochodili několik hodin. Ve finále jsem vylezl na nejvyšší skálu, co byla na skladě. Výhled byl úžasný. Dolů to šlo poněkud hůře, ale nahoru člověk nepadá – takže jsem se dolů přece jen dostal. Večer je na Stanfordské universitě taneční večírek (Richardův taneční Jemix). Byl jsem požádán, abych tam zastepoval. Myslel jsem si, že tam bude nějakých 30 lidí a bez rozmýšlení řekl ok. Trochu jsem se mýlil.

Nakonec tam bylo asi 250 lidí. Většinou mladí. Překvapilo mě, jakou muziku Richard hrál. Byla to převážně moderna, rock, disco. Něco málo swingu. Všichni ovšem tančili swing na všechno. Taky byla polka, což mě trochu pobavilo. Richardova parta předvedla Big Apple a potom jsem já stepoval. Úspěch byl veliký a musel jsem přidávat. Domů se vracíme po půlnoci a já musím vstávat asi v 4:30, abych se zabalil. V 7:00 mi jede vlak do Colorada. V sobotu ráno odjíždím přes Utah a Arizonu do Colorada.

Cesta byla v pohodě. V Amervillu jsem nezapomněl přestoupit a tak jsem do Colorada dorazil v neděli 11:00 AM. Na nádraží mě vyzvedl Bill s Debbie a jejich tři psi. Cesta domů z Grand Junction je asi na tři hodiny. Ze začátku je to převážně poušť, ale asi po hodině jízdy se objevují hory. Naprosto jedinečné - a hlavně zasněžené. Pořád stoupáme a asi v 2500 m nad m. děláme přestávku. Je tady venkovní nekrytý bazén, tak do něj skáčeme. Vzduch opravdu na koupání není, ale voda je z místních horkých pramenů a má asi 40 stupňů. Celkem slušně se z nás kouří. Přestože jsem venku ušel jen několik málo metrů, a jinak jsem po krk ve vodě, slušně jsem se spálil na krku a zádech. Asi po hodině koupání jsme frčeli dál do Sillvertownu kolem starých hornických osad. Všude okolo sníh. Dorážíme domů. Uprostřed hor v nadmořské výšce okolo 3000 m.n. mořem. Bill s Debbie mají úžasný dům. Ještě není hotový, a proto je to trochu staveniště. Bill si dělá všechno sám a tak mu to jde pomalu. Dům je velice netradiční a má tvar trochu jako iglú. Střechu má pokrytou hlínou a trávou. Pro tyto horské podmínky je to asi ideální. Do jejich domu se již ale nevejdu. Dostávám tedy krásnou boudu se vším pohodlím. Kamna na dříví, elektřina a veliká postel. V pondělí ráno vyrážíme na výlet do hor. Protože je všude příliš mnoho sněhu, bereme si sněžnice. Máme bezva počasí, ale jde to pomalu. Velice brzy mizíme v lese a tam je cesta dost složitá. Tady lesy nikdo neuklízí, a proto jsou plné spadaných stromů. Také je tu spousta velikých závějí, které musíme obcházet. Výlet nám trvá několik hodin. Cestou domů mě Bill bere ještě do jednoho kaňonu. Tady již není sníh, ale zato jsou tu bobři a to pěkně pilní. Bill to tady navštívil naposledy před půl rokem a to tady ještě vedla normální cesta. Dnes je cesta většinou pod vodou, protože bobři tady pokáceli snad stovky stromů, postavili obrovské hráze a tak vzniklo mnoho jezer na místech, kde dříve vedla cesta. V úterý jedeme na výlet do Mesa Verde, což je národní park, kde jsou pozůstatky indiánských obydlí z doby před asi 800 lety. Tyto ruiny jsou naprosto fantastické a na ještě fantastičtějších místech. Všechno je převážně kamenitá poušť s obrovskými kaňony, ve kterých jsou pod převisy indiánská obydlí. Skoro jako Tlupiště. Je to obrovské a nádherné. Další den jedeme s Billem opět do pouště. Tentokrát však ne do národního parku, ale do opravdové divočiny. Je to super. Nikde ani památky po lidech. Pouze opět staré indiánské zříceniny. Procházíme několik kaňonů. Odpoledne se obracíme na zpáteční cestu. Není zrovna jednoduchá. Máme s sebou tři psy a na to jsme málem doplatili. Jeden z nich je již velice starý a ke konci už nemůže. Jdeme tedy hodně pomalu. Ale začíná se stmívat a to je zlé. Potmě se jít nedá, protože cesta je téměř neznatelná ve dne, natož v noci. Hrozilo by nám, že se zřítíme do některého z kaňonů. Nemáme dost vody ani vybavení na přespání, nemáme baterku, a co mě trochu vyděsilo - loví tady pumy. A to je opravdu veliké zvíře a prý agresivní. Bereme nohy na ramena a šlapeme, co to dá. Posledních pár mil musím vzít toho starého chuděru psa do batohu. Je to dost vachrlaté, ale nemáme jinou možnost. Poslední úsek cesty skoro běžíme, protože je již téměř tma. K autu docházíme za tmy a notně unavení. Ten pes měl přes dvacet kilo, takže se trochu pronesl. Nakonec vše dobře dopadlo, ale bylo to jako z dobrodružné knížky pro malé děti. Ve čtvrtek máme naplánovanou cestu na koních do indiánské rezervace. Je to drahá záležitost, protože rezervace je normálně nepřístupná, a proto si musíme zaplatit povolení. Vyřizuje nám to majitel koní, který je také naším průvodcem. Jedeme čtyři. Já, Bill, Jerry – průvodce a paní z rezervace - jako dozor. Je to vyjížďka na šest hodin. Kameru jsem s sebou nebral, protože to mi připadalo na cowboye příliš, ale foťák jsem vzal. Projíždíme kaňony, brodíme řeky a nacházíme staré indiánské ruiny. Po cestě zpátky hledáme divoké koně. Prý jsou tady občas k vidění. Bohužel nacházíme jen asi den staré stopy. Druhý den jsem vyrazil historickým vlakem (jízdenka stála asi 1500,-Kč) do kaňonu v okolí Duranga. Je to stará zlatokopecká trať z minulého století mezi Durangem a Silwertownem. Kaňon je jinak velice těžko přístupný. Dole teče řeka, kolem skály, lesy - a vůbec je to úžasné. Peněz jsem nelitoval. To bylo některý pátek. V sobotu jsme zabalili věci a hurá do Utahu a Arizony. Projeli jsme několik národních parků a Monument Valley. Opět kaňony, skalní mosty a indiánská sídla. Domů jsme dojeli v neděli pozdě večer. V pondělí ráno balím a jedu si vyzvednout auto. Je to bezva kára. Mířím nejprve na východ do národního parku Sand Dunes. Je to místo v Coloradu, kde se za několik tisíc let nahromadilo neuvěřitelné množství písku. Tyto tuny písku se tady zastavily o hory a vytvořily obrovské duny. Vypadá to stejně jako na Sahaře. Cesta mi trvá asi tři hodiny. Platím vstupné do parku a lezu po jedné duně za druhou. Někdy to jde dobře a někdy se zase dost bořím do písku, což je poměrně vyčerpávající. Nakonec jsem se rozhodl vylézt na tu nejvyšší dunu. Podařilo se mi to, a tak se můžeme díky fotkám pokochat pohledem všichni. Ještě před setměním točím auto na sever a mířím do Rocky Mountains. Cesta vede téměř pořád horami a po setmění zastavuji v malém, kdysi zlatokopeckém městečku Leadville. Přestože je to malé město, po půl hodině hledání stojí nejlevnější ubytování stále 30 $. Ráno ujíždím ještě kousek na sever a za chvilku jsem v úžasných Rocky Mountains. Opět platím vstupné do parku a vyrážím na horský výstup. Je tady hodně sněhu a bez sněžnic je cesta téměř nemožná. Na radu jednoho rangera se vydávám na starou cestu, která není moc používaná, ale zase tam není tolik sněhu. Vede od polozamrzlého jezera nahoru do horského sedla. Výška většiny těchto hor je od 3500 m n.m. výše. Ze začátku mám úžasné počasí. Procházím okolo vodopádu a mířím pořád nahoru. Na cestě je občas dost sněhu a tak je dobře vidět, že tady dlouho nikdo nešel. Jediné stopy, které je na cestě vidět, jsou od vlka. Připadám si trochu jako Jack London. Po dvou hodinách výstupu jsem se vyhrabal asi do ¾ sedla. Je tady veliký skalní převis a je z něj nádherný výhled do údolí na jezero pode mnou. Dávám si tady oběd, dělám fotky a zase mažu dolů. Počasí se začíná kazit a hodně se ochladilo. Nebezpečím však zatím není počasí, ale rampouchy, které padají svévolně ze skal přímo na cestu. Po návratu k autu mě více bolí za krkem od věčného koukání po rampouchách, než nohy. Medvědy jsem žádné nepotkal, přestože tady prý nějaké mají. Ještě večer jedu dál na sever. Další zastávka je až Wyoming - národní park Grand Teton. Tam dorážím ve středu dopoledne a odtud volám na Barču blahopřání k 200. country bálu. Ještě tentýž den se hrabu opět do kopce. Píšu do kopce, protože vlastní hory jsou bez sněžnic nepřístupné. Takže jsem si vybral pořádné kopce v okolí a šplhám. Asi po půl hodině jsem již zcela mimo civilizaci. To mi připomene veliký los, který na mě civí, jako by mě viděl poprvé. Chvilku na něj civím taky a cítím rozpaky. Je asi 30 m daleko a je to pořádný kus. Na chvilku se mi vybaví záběr z Ameriky, kdy los udupal k smrti lovce dříve, než stačil vystřelit. Po několika minutách společné meditace si ale jdeme každý po svém. Stále mířím nahoru. Chci se vydrápat na vrchol a odtamtud pozorovat západ slunce nad Grand Teton. Cestou natáčím na kameru ještě celé stádo losů. Konečně jsem nahoře. Odměnou je mi báječný výhled do všech 3,75 světových stran. Slunce zapadá pomalu a tak se courám po okolí. Leží tam jeden losí paroh, takže ho ihned přivazuji na batoh. Trochu si lámu hlavu, jak ho dovezu domů a jak to asi projde letištní kontrolou, ale to se jistě nějak poddá. Západ slunce je opravdu skvělý. Protože je ale již 20:00 a nechci si zopakovat večerní honičku z Colorada, beru nohy na ramena a pádím dolů do údolí, kde se již kvapem stmívá. Cestou mě ale poněkud přibrzdil obrovský jelen, který mi stojí přímo v cestě a nechce se hnout. Vzpomenu si na staré dobré moudřejší ustoupí a mizím po okraji paseky pryč. A co byste řekli. Ještě než se dostanu na silnici, tak potkám toho samého losa - alespoň tak vypadá, jako dopoledne. Mám pocit, že chce mít jistotu, že jsem pryč. Pozdě v noci potom dojíždím do westernového městečka Jacksonu. Protože je to hodně turisticky oblíbené místo, nejlevnější postel tady stojí 45 $, ale je to zato docela pěkné. Brzy ráno balím a frčím do Yelowstonu. Není to daleko, ale protože je kvůli sněhu uzavřená prima cesta z jihu, musím to objet přes Idaho.

Cesta je to pěkná. Kolem oběda si dělám krátkou přestávku a prozkoumávám kousek řeky, okolo které jedu. Po obědě jsem v Yelowstonu. Poplatek stojí 20 $, což je hodně, ale po pár kilometrech jízdy toho již nelituji. Přímo u silnice a později i na silnici se procházejí bizoni. Vypadají dost hrozivě, hlavně z blízka. Také mohou být velice nebezpeční. Vypadají dost flegmaticky, ale když se naštvou, tak je to fofr. V loni tady nějakého zvědavce udupali. Samozřejmě je tady také hodně losů. Protože nemám moc času, parkem jenom projíždím. Na noc chci být již v Montaně, abych ušetřil za hotel. Cestou ještě natáčím pár hezkých záběrů a hlavně horké prameny, které tady bublají a vytváří úžasné útvary. Bohužel hrozně smrdí. Večer přijíždím do Bozemanu v Montaně. Volám svým hostitelům, že jsem již ve městě a kde je tedy mám hledat. Není to složité a asi po půl hodině dorážím ke kamarádce, která zrovna chystá zkoušku s kapelou. Tady sice bydlet nebudu, ale zdržím se na pár hodin do konce zkoušky. Abych neseděl jen tak na sucho, dostávám do ruky mandolínu vyrobenou v Praze u Rosti Čapka. Je tady považována za mistrovský kousek. Hrajeme až do 23:00. Potom mě Hallie veze k jejímu známému, kde budu bydlet. Ron - hostitel již dávno spí. Nechává mi pouze vzkaz co kde je. Seznamujeme se teprve druhý sen ráno u snídaně. Potom beru auto a jedu zpět do Yelowstonu. Je to necelé dvě hodiny jízdy, takže to není tak zlé. Při vjezdu do parku mě ranger upozorňuje, že se tady vyskytují medvědi a to i Grizzly. Takže mám pořád oči na stopkách. Projíždím parkem, natáčím úžasné vodopády na Yelowstone River. Vodopády nejsou daleko od silnice a je tam protažená cesta. To není problém, ale chtěl jsem si prohlédnout kaňon řeky i z druhé strany. Podle mapy tam vede nějaká cesta. Všude je dost sněhu a cesty jsou uzavřené - protože jsou k nenalezení. Přesto scházím ze silnice a mizím v lese. Je to ale horší, než jsem čekal. Ze začátku to jde, protože jsem si vybral místo, kde je méně sněhu. Ale o pár desítek metrů dál je to již boj. Normálně je sníh po kolena, ale každý dvacátý krok se probořím téměř po ... rozkrok do sněhu. Je to dost vysilující. Asi po 40 minutách to vzdávám a obloukem se vracím zpátky na silnici. A to ještě netuším, co cestou potkám. Jak jsem již napsal, řekli mi, že jsou tady medvědi, takže jsem si dával pozor.

A najednou vidím medvěda na stromě přímo přede mnou. Naštěstí je jen malý. Je to medvědí mládě, které se mě bojí více než já jeho. Protože jsem již kousek od silnice kde je stanice rangerů, tak se moc nebojím. Ale potkat ho o pár minut dříve - prchal bych, protože jistě někde na blízku musí být máma. Rangeři mi řekli, že o něm vědí, a že je to mládě bez rodičů. Cestou domů jsem ještě potkal na silnici vlka. Jak mě zmerčil, zdrhnul do lesa. Ale to jsem byl již v autě, takže jsem byl v pohodě. Nakonec jsem si dodal odvahy a z detailu jsem si vyfotil bizony. Večer jsem ještě stihnul koncert bluegrassové kapely Kanes´ River. Bylo to bezva, takže jsem si koupil CD a nechal si ho podepsat. V sobotu ráno jsem musel vrátit auto - a bohužel taky zaplatit, což bylo nejbolestnější. Potom jsem s přáteli vyrazil na procházku (tříhodinovou) po okolních kopcích. Nejprve jsme jeli cestou necestou jeepem a potom pěšky. Nakonec jsme byli na jazzovém koncertě. V neděli jsem si půjčil auto od mého pana domácího a vyjel jsem zase na výlet do hor. Dostal jsem doporučení na vodopád. Cesta byla opět dost sněhová a tak jsem jel, kam to šlo a potom již jen pěšky, ale dalo se to zvládnout. Přestože jsem neměl mapu, vodopád jsem našel. Bylo to dost vysoko a opět se mi tam zkazilo počasí. Začalo hrozně foukat a dost se ochladilo. Ale ještě jsem udělal fotky jak vodopádu, tak průsmyku kudy jsem přišel. Takže jsem to po obědě otočil a hurá dolů. Popojel jsem kousek níž a ještě jednou vyrazil do kopců. To už bylo jenom asi na 3 hodiny. Další den jsem zase – jak jinak - vyrazil do hor. Šlo to docela dobře. Akorát dost foukalo. Našel jsem ale docela schůdný průsmyk, takže jsem byl v závětří. Dohrabal jsem se asi do ¾ cesty a pak začal opět sníh. Nechtěl jsem si moc máčet věci a hlavně boty, tak jsem opatrně překonal potok na druhý břeh, který byl více na východní stranu, a tam to šlo. Cesta byla sušší, ale zato hůře schůdná. Ona to vlastně ani nebyla cesta, jen zvířecí stezka. Našel jsem stopy po pumě. Trochu mě zamrazilo, ale dostal jsem od místních spray na medvědy, který se dá použít asi i na pumu. Je to stejná věc, jakou používají naše dámy proti úchylákům, ale poněkud větší. Udělal jsem fotky stop a pokračoval v cestě. Nakonec jsem se vyhrabal do úžasného sedla. Byl to nádherný pohled dolů. Cestou zpátky jsem musel opět překonat potok. Nemohl jsem najít stejné místo, kde jsem skákal před tím. Našel jsem jiné. Zdálo se mi dost dobré. Ale asi nebylo. Musel jsem udělat meziskok na kámen uprostřed a to mi bylo osudné. Kámen byl dostatečně kluzký. Uklouzlo mi to a už jsem se koupal. Moc jsem si to neužil, protože venku bylo asi 8-10 stupňů a voda lehce nad bodem mrazu. Rychle jsem svléknul, co se dalo. Na sebe jsem dal suchou mikinu, bundu co jsem měl v batohu a rychle domů. Cestou k autu mě vítr poměrně dost usušil. Pouze boty zůstaly v nezměněném stavu. Na zdraví jsem neutrpěl žádnou vážnou újmu. Trochu jsem si narazil holeň, ale to asi patří k věci. Večer jsme byli s Ronem (můj domácí) pozváni na večeři k Hallie, která nám potom promítala nádherné diapositivy z cesty po střední Asii. Domů jsme jeli v pěkné vichřici a dost se ochladilo. Úterý 1. května. Je tady pěkná zima - 5 stupňů nad nulou. Ale to nebrání tomu, aby tady lidé chodili v krátkém rukávu. Vždyť svítí sluníčko. Mám pocit, že jsem blázen, když mám na sobě bundu. Dnes jedu farmařit. Naložili jsme asi 250 kg sena a společně s Hallie a Ronem ho vezeme asi 80 mil daleko ke koním. Řídím takový malý náklaďák. Jsem dost špinavý od sena, a tak si připadám opravdu jako místní farmář. Byla to sranda, a videozáznam z kabiny auta je fakt super. Já - řidič a za mnou hromada sena. Po uložení sena jdeme kousek více do hor, kde má Hallie takovou „malou“ chatu. Je tu nádherně, ale zima. Chvilku sněží, chvilku svítí sluníčko, ale pořád je zima - tady nahoře kolem nuly. Dneska - ve středu - jsem se vetřel do výrobny kytar Gibson. Zašel jsem tam a řekl, že jsem z Prahy a rád bych viděl, jak ty kytary dělají. No a oni někde našli jednoho chlápka, co mě provedl celou fabrikou. Samozřejmě jsem si udělal fotky. Večer jsem strávil tanečně. Byl jsem navštívit místní tanečníky skotských tanců a naučil jsem je čtvrtý díl České Besedy. Potom se šlo trochu popít do hospody, kde hrála bluegrassová kapela. Domů jsem dojel až okolo půlnoci. Přemýšlel jsem, jestli vůbec půjdu spát, protože než byl batoh zabalen, byla asi jedna hodina v noci a autobus směr Minnesota odjížděl v 04:50. Spát jsem šel a autobus jsem stihnul. Bylo to milé svezení – asi 27 hodin v autobuse. Do Minneapolis jsem dojel druhý den ráno a moji hostitelé tam již na mě čekali. Dali jsme si snídani (všimněte si podobnosti s příjezdem do Texasu) a jeli jsme na folklorní festival, kde mimo jiné vystupovali místní čeští tanečníci. Festival byl na celý víkend a bylo tam neuvěřitelně mnoho lidí. V pondělí jsme navštívili město Nová Praha a Veselí. Je to až neuvěřitelné, kolik tady kdysi bylo “češství”. Druhý den jdu na návštěvu do údajně největšího nákupního centra na světě. Skutečně je to několik kilometrů chodeb nasáčkovaných do několika pater a vyplněných obchody. Pobyt v Minnesotě již není nijak vzrušující. Užívám si tady klidné rodinné atmosféry. Opaluji se na zahradě a čtu si knížku. Zážitkem byla večeře v Mongolské restauraci. Na talíř si nandáte, na co máte chuť – ovšem všechno je syrové. Potom jdete za kuchařem a ten to všechno najednou hodí na pánev a upeče to. Potom to zase všechno shrne zpátky na váš talíř a bašta začíná. A věřte, je to opravdu bašta. Poslední večer jdu na taneční zkoušku místního slovenského souboru.

Z Minneapolis odlétám ve čtvrtek do Chicaga. Tady mě již čekají moji vlastní příbuzní. Jsou tady už 20 let a během té doby jsem je viděl jednou asi před 7 lety, a to ještě na pár minut. Na letišti nám chvilku trvá, než se poznáme, ale nakonec se shodneme na tom, že jsme opravdu ti lidé, kteří se tady mají setkat. Doma si pak povídáme téměř do půlnoci. V pátek ráno sedám na autobus a jedu s brožurou v ruce poznat krásy Chicaga. Kromě mapy jsem měl asi také přibalit péřovku a pláštěnku. Ze začátku je tu ještě docela teplo, ale potom se ochlazuje o dobrých 10 stupňů a začíná vydatně pršet. Takže mizím v nejbližším obchoďáku a tam si v teple asi hodinu čtu. Po dešti courám městem. Chicago není tak hrozné, jak pravděpodobně kdysi bývalo. Od Michiganského jezera to stále ještě pořádně fouká, ale to je asi taky důvod, proč mraky pomalu ale jistě mizí. Odpoledne se vyjasňuje a já mám konečně možnost vidět všechny věžáky downtownu až po jejich špičky, které do této doby byly schované v mracích. Z Chicaga odjíždím v šest hodin opět autobusem domů. Cestou jsem zaspal a málem jsem to přejel. Bylo by to nepříjemné, protože další zastávka je až za 25 km. K večeři udělala teta super steaky. S nikým bych se nerozdělil!! A je tady neděle. Balím si věci, sedáme do auta a jedeme na letiště. Již si myslím, že mám všechno za sebou. Ale to byl omyl. Poslední dobrodružství mě čekalo ještě na letišti. Měl jsem samozřejmě koupenou zpáteční letenku z Chicaga do Frankfurtu. Z Frankfurtu jsem měl potom letět do Prahy. Situace při odletu z Chicaga byla ovšem taková, že jsem se ještě s několika dalšími cestujícími do letadla nevešel. Personál mi sdělil, že všechna místa jsou již obsazena. Bylo mi řečeno, že je to běžná praxe pro případ, že někdo nepřijde a rezervaci nezruší. Takovému cestujícímu samozřejmě nikdo peníze nevrátí (logické storno poplatky), ovšem společnost místo prodá někomu dalšímu, takže nakonec na takových místech vydělává dvakrát. Personál vzniklou situaci příliš neřešil a naše otázky ignoroval. Pouze těm, kteří se rozhodnou změnit leteckou společnost, bylo nabídnuto vrácení peněz. Ostatní si prý musí počkat na další let. Po našem naléhání vyřešil personál situaci tak, že mě a ještě několik dalších posadil do letadla do Mnichova. O případném finančním odškodnění nebyla ani řeč. Ovšem jeden z mých spolucestujících již podobnou situaci zažil a domáhal se odškodnění za změnu letu – což jsme se my ostatní od něho dozvěděli až v letadle do Mnichova.

Toto odškodnění po příletu do Mnichova dostal. Nám ostatním bylo zamítnuto, protože jsme se o něj nepřihlásili v Chicagu. Další z mých spolucestujících do Prahy neuměli ani slovo anglicky. Byli to také Češi, kteří tady byli za svým synem a vůbec poprvé byli mimo republiku. Musel jsem jim vysvětlit, co se stalo, protože nikdo z personálu si jich nevšímal. A to si svoji jmenovitou rezervaci potvrzovali den před odletem v kanceláři.

Do Prahy jsme se nakonec dostali s dvouhodinovým zpožděním. Což není tak zlé. Ovšem všechna naše zavazadla se ztratila a byla nám dodána až druhý den. Pokud se to stane nešťastnou náhodou, lze to omluvit. Ale toto se stalo tím, že naše zavazadla byla naložena do původního letadla do Frankfurtu. V Praze jsem si šel ještě jednou stěžovat a bylo mi doporučeno napsat písemnou stížnost. Učinil jsem tak a požadoval 800 $. Asi to nevyjde, ale co kdyby.

Po šesti týdnech cestování jsem zase v Praze. Cestování mám rád, ale také se rád vracím domů. Tato dovolená nepatřila mezi nejlevnější, ale určitě stála za to! Kam pojedu příště ještě nevím.

Bob