Amerika 2003
Tradiční cestopis z tanečního turné Dvorany po USA 22.10.-2.11.2003
Pokud Vás naše cesta zajímá více, podívejte se do fotogalerie .
22.10. 2003 v 08:00 ráno nastal onen vrcholný okamžik, kterému předcházely téměř dva roky usilovné práce. A konečně to bylo tady. Na letišti Praha Ruzyně se sešlo celkem 34 tanečníků, muzikantů a členů doprovodu, aby odletěli na umělecké turné do Spojených států amerických ukázat, jak se tančí a hraje u nás v Čechách. Celý projekt dostal název „Z Jižních Čech až do Mexika“ podle dvouhodinového představení, ve kterém představujeme jednak lidové tance Čech, Moravy a Slovenska, ale také lidové tance států, které významně ovlivnily lidové tance v USA. Tedy tance z Ameriky, Anglie, Skotska, Irska a Mexika. První část představení patřila tanečnímu souboru JARO s lidovou muzikou Štěpána Hanuše a tu druhou část vyplňovala Dvorana.
Velká většina účastníků cestovala do USA poprvé, o to bylo vzrušení větší. Ale jen málo co se děje přesně podle předem připraveného scénáře. Původně klidný odlet z Prahy a slastné vychutnání cestovní horečky se brzy změnilo na horečné telefonování, chvat a shon.
Nejprve jsme zjistili, že nejsou vytištěné programy na celou cestu. Zkoušeli jsme je vytisknout na letišti z naší zálohové diskety, ale v dnešní době počítačových virů nemáte šanci najít dobráka, který vás nechá vsunout VAŠÍ disketu do JEHO počítače. Takže rychle zavolat auto, dojet do kanceláře (která naštěstí není od letiště tak daleko) a zase rychle zpátky. Vzápětí vyšlo najevo, že nám chybí jedna z dřevěných šavlí, které jsou nutné pro slovácký tanec Podšable. Totiž ta jedna zapomenutá ležela až někde na Proseku v bytě, od kterého jediné klíče byly s námi na letišti. Do odletu zbývala asi hodina a půl. Tak rychle telefonát do školy na Smíchově a domluvit poslání náhradních šavlí. Povedlo se. Ze školy poslali kurýra a ten stihl na letiště dojet. No a do třetice všeho … Když už jsme začali chodit na odbavení zavazadel, přišlo se na to, že pět z nás má letenku do Paříže vystavenou na let, který byl již dávno pryč. Chybička se vloudila, ale co dál? Tak opět telefonování a domlouvání. Nakonec paní od letenek napravila svou chybu a i těch pět chudáků se dostalo do našeho letadla.
Z Prahy jsme letěli do Paříže, odtud do Chicaga a nakonec do Minneapolis. Cesta byla dlouhá, ale naše nadšení zlomit nemohla. Přijetí v Minneapolis bylo opravdu velice vřelé.
Již tam na nás čekali. Sice to byli pro nás cizí lidé, ale pouze na prvních pár vteřin. Jen do okamžiku, než jsme si přečetli cedulky s textem VÍTEJTE, a než každý dostal kytičku. Bylo ale pozdě, tak jsme to nijak neprotahovali. Rychle do aut a hurá do postelí.
Všichni jsme byli ubytovaní v rodinách, což znamenalo příležitost poznat, jak se v Americe žije a kdo je to opravdový Američan. Pro mnohé to také představovalo horké chvilky s angličtinou a urputné vzpomínání na poslední ukončenou lekci z knížky pro samouky.
Náš první den v USA jsme začali prohlídkou Saint Paul, což je sesterské město k Minneapolis. Obě města jsou dnes téměř spojena. Po troše té americké vlastivědy jsme měli volno a v pozdním odpoledni jsme se všichni přesunuli do místní sokolovny. Ano, je tomu opravdu tak. Místní krajanská komunita zde udržuje tradici Sokola stále živou. Jen se zde již necvičí a budova byla přestavěna na kulturní svatostánek. Zde bylo naše první představení. Divákům se moc líbilo a nadšeně nás po vystoupení poplácávali po zádech, napájeli pivem a plnili dobrotami.
Dále se mi bude jen těžko pokračovat, protože každý trávil volné chvíle se „svojí“ rodinou – tedy každý jinak a jinde. Proto zde uvedu jen tolik, že všichni byli spokojeni a Minnesotu nasávali plnými doušky. Co ale mohu s určitostí napsat je, že nezůstalo u prvního představení. V pátek 24.10. dopoledne jsme měli představení v Perpich Center for Arts Education. Z místa činu si nás odvezli opět naše rodiny a postarali se o hodnotný program. Večer jsme se pak všichni sešli v Tapestry folkdance center, kde bylo zkrácené vystoupení. V sobotu 25.10. měli všichni volno, jen Jitka Bonušová a já jsme vedli taneční lekci pro místní taneční soubor. Sešlo se asi 10 tanečních párů, které měly touhy přiučit se něco z českého folklóru. Lekce trvala celé dopoledne. Tentokrát se ale nejednalo jen o to tanečníky pobavit. Protože už to byli pokročilí tanečníci, snažili jsme se předávat hlavně taneční styl a preciznost jednotlivých kroků. Ostatní měli opět volno s rodinami a večer krátké vystoupení znovu v Tapestry, ale pro jiné publikum. No a tím pro nás skončil pobyt v Minneapolis. V neděli pro nás přijel autobus a deportoval nás do našeho nového působiště - města New Prague. Cesta byla opravdu jako z amerického filmu. Jeli jsme totiž oním žlutým školním autobusem a na „sváču“ jsme se zastavili u McDonald‘s . Byla to nevelká restaurace u silnice a nebudu přehánět, když napíšu, že z našeho davu jedlíků měli oči navrch hlavy. Když jsme pak přijížděli do New Prague, náš průvodce zatelefonoval do místní rozhlasové stanice a z rádia se ozvala česká dechovka na uvítání Czech dancers! To bylo v autobuse hurááá. Ovšem na opravdové uvítání jsme si museli ještě chvilku počkat. První, co nás v New Prague čekalo, bylo představení - tentokrát ale odpolední. Když jsme si odtancovali a pobalili ty hromady kostýmů a rekvizit, tak jsme se rozdělili do rodin, které již trpělivě čekali na své ovečky. Zkušenosti z Minneapolis se opakovaly. Rodiny, kde jsme bydleli, by se pro nás rozdaly a dělaly vše možné i nemožné, abychom se cítili dobře. Jejich srdečnost dokonce mnohé z našich angličtinových ostýchavců dokonale rozmluvila. Večeře již byla v rukách rodin, a tak většině stejně nic jiného nezbývalo.
Pondělí 27.10. - vstávat jsme museli brzy, protože představení začínalo již v 09:00 hodin ráno. Tentokrát to bylo pro místní studenty. Představení jsme sice zkrátili, ale zato jsme ho museli tančit dvakrát, protože se všichni do sálu nemohli vejít. Přesný počet nevíme, ale několik stovek jich přišlo. Když bylo dílo dokonáno, opět nás čekal náš autobus „Žluťák“ a frčeli jsme na prohlídku centra města Montgomery, kde byla tato ranní představení. Opravdovou kuriozitou je pověst o Big Honzovi. Je to vyprávění podobné našemu Járovi Cimrmanovi. Big Honza byl první osadník v této části Minnesoty. Už podle jména se dá soudit, že to byl Čech, ale jeho příběhy dnes vyprávějí jen samí Američané. Z Montgomery jsme se všichni vrátili „domů“ na krátkou přestávku a na nabrání sil před večerní párty. Ta se konala v garáži, ale ne ledajaké. Auta byla pryč a místo nich tam byly nachystané stoly a židle pro více než 40 lidí! Také topení jelo naplno, abychom byli jako v bavlnce. Venku to totiž vypadalo na sněžení a teploměr byl blízko bodu mrazu. Ale uvnitř to nikomu nevadilo, muzika hrála, všichni tancovali, zpívali a … no prostě utužovali kolektiv. A samozřejmě také mezinárodní vztahy, protože přítomní byli také místní domorodci. Jelikož nás druhý den čekala cesta do Houstonu, veselí jsme ukončili celkem brzy a rozjeli se domů.
Z New Prague jsme odjížděli v úterý ráno. Autobusem na letiště a pak letadlem do Houstonu. Na mě jako vedoucího zájezdu a Živanku Vajsarovou jako vedoucí Jara čekalo ale nepříjemné překvapení. Měli jsme prvního padlého. Bára, jedna z tanečnic Jara, si předchozí večer při příjezdu domů vyvrkla kotník. A nebylo to jen tak něco, na sraz přišla již o berlích. Pro nás to znamenalo přepracovat párové choreografie na 5 párů. S tímto jsme tedy opouštěli Minnesotu. Kromě toho jsme za sebou nechávali také studené počasí a teploty okolo nuly.
V Texasu bylo po příletu něco přes dvacet a to byl ještě večer. Naložili jsme sebe, kufry a Barunku do hezkého a tentokrát již velice pohodlného autobusu. Naše první cesta vedla do českého klubu, kde na nás čekala velice příjemná večeře. A co čert nechtěl, také plzeňské pivo. Skutečnost, že z naší skupiny 34 osob si 32 vzalo české pivo, jsem se rozhodl brát jako projev vlastenectví. Po dobré večeři Dvorana odpočívala a Jaro nacvičovalo změny v choreografii, když Barunka nemohla. Ta v bezpečném doprovodu domorodce a překladatelky odjela prozkoumat místní nemocnice. Vrátili se až pozdě v noci, kdy my ostatní již dávno spinkali v hotelu. Berle jí zůstaly, jen jí přibylo bílé hmoty na noze.
Středa ráno, 29.10. Hned po snídani sedáme do autobusu a nabíráme kurz na západ na více jak 300 km vzdálené San Antonio. Opravdu si užíváme to počasí. Je tady krásné modré nebe, ptáci křičí a sluníčko pere. To všechno má jedno jméno – Texas. Do San Antonia přijíždíme odpoledne. Je to moderní velkoměsto s (na Ameriku) velice starobylým a historicky cenným centrem. Město leží v blízkosti mexických hranic a to je poznat téměř všude. Ve městě se dohovoříte lépe španělsky než anglicky a také architektura odpovídá mexickému stylu. Ovšem na romantickou procházku městem bude čas až zítra. Dnes máme nejprve zkrácené představení na Mexican Market. Je to bez-podlažní budova, která skrývá velikou tržnici se vším mexickým. Uprostřed je umístěné pódium, které v tomto okamžiku bylo určeno nám. Představení se povedlo a tak jsme si zasloužili večeři. Jak jinak, než v mexické restauraci. Byli jsme pozvaní do jedné z největších, nejdražších, nejhezčích, nejoriginálnějších a nejhonosnějších restaurací ve městě a to zde uvádím zcela bez sebemenší snahy něco zveličovat. Taková restaurace je ovšem v San Antoniu jen jedna. Dostali jsme mexickou dobrotu, prohlídku restaurace i s výkladem a hurá na večerní představení. To bylo v místním univerzitním divadle. Po představení byla na místě večeře malá párty. My z Dvorany jsme měli konečně možnost prodiskutovat provedení našich mexických tanců s místními Mexičany, tanečníky a učiteli mexických tanců. Poté jsme šťastně dorazili do hotelu a rádi zalehli do svých postelí.
Čtvrtek začínal společnou procházkou po městě. Místní specialitou je tzv. River Walk. Jsou to takové místní Benátky. San Antonio River je svedena do úzkých kanálů, které jsou po stranách osázené stromy a lemované chodníčky. Jde o velice romantickou procházku a to i ve skupině o více než 30 lidech. Po krátkém seznámení s geografií centra města jsme si dali rozchod a dav se rozpustil v několika málo vteřinách. Doufal jsem jen, že své ovečky ještě někdy uvidím.
Povedlo se a tak jsme mohli odpoledne vyrazit do Brenhamu, který leží na zpáteční cestě do Houstonu asi ve 2/3 cesty. Cestou se nám ale v autobuse rozbila klimatizace, a proto jsme se začali poctivě opékat. Při zastávce na večeři jsme doufali, že tam bude čekat již slíbený nový autobus. Nebyl tam a tak jsme do Brenhamu dojeli pečení, uzení, smažení … to se nedá psát. Jak už to ale v Texasu bývá, v divadle byla zase zima. Klimatizace jela naplno a to se nám po tepelné úpravě v autobuse moc nelíbilo. Po představení následovala již zaběhnutá rutina - uklidit rekvizity, sbalit kroje a techniku. Kufry s modrou stužkou (to jsou ty s krojema) na levou stranu autobusu a ty s červenou stužkou (osobní věci) napravo. Tentokrát nás po představení čekala ještě téměř hodina jízdy do Houstonu. Pak už jen ubytovat a spát.
Na páteční dopoledne se těšila většina z nás. Na programu byl výlet do NASA. Je to místo na zemi, odkud sice nelétají rakety do kosmu (to je na Floridě), ale odkud všechny lety do kosmu řídí a to i ty s živou posádkou. Na programu prohlídky byla také návštěva kontrolní místnosti, odkud bylo řízeno přistání na Měsíci. Celou dobu prohlídky vydatně cvakaly foťáky jako o život. Z NASA, kde jsme strávili dopoledne, jsme se naším (tentokrát plně funkčním) autobusem přesunuli do Galvestonu. Je to doslova a do písmene letovisko jako z filmu. Omýváno Mexickým zálivem, vydatně zásobené pískovou pláží a občas posázené palmami. Na konci října zde nebyla ani noha, ale pro středoevropana je nějakých 27 stupňů na koupání až až. Po vydatné prohlídce místní pláže jsme se opět zcivilizovali a vstoupili do místní restaurace. A aby byl pocit z pobřeží opravdu dokonalý, tak k obědu byla krabí tělíčka s americkými bramborami. S výhledem na pláž to dávalo opravdu pocit velmi příjemné dovolené. Ale co bych to byl za vedoucího, kdybych nechal všechny v myšlenkách zmizet někam za obzor. Tak jsem zavelel odjezd a bylo po iluzi. Vraceli jsme se do Houstonu na naše předposlední představení.
To poslední nás čekalo v sobotu 1.11. brzy odpoledne. Z Houstonu nás autobus dovezl do La Grange, kde česká komunita vlastní poměrně rozsáhlé území, které dostala od státu Texas. V La Grange je vybudované hezké centrum, kde se místní Češi, Slováci a Američané schází na akcích, jako je třeba „Kolačky day“. Ale co by to bylo za centrum bez kultury a co by to bylo za kulturu bez divadla. Takže za poslední rok tady postavili krásné venkovní divadlo se zastřešeným pódiem, dokonalým zákulisím a asi se 400 sedadly. Co bylo ale důležité pro nás – byli jsme pozváni, abychom svým představením slavnostně zahájili provoz divadla. Nejprve byl pochopitelně zahajovací ceremoniál, vystoupili místní i přespolní řečníci a pak už to bylo na nás.
Když dozněly poslední tóny, předaly se dárky a udělaly poslední fotky v kostýmech, kromě úlevy, že to máme úspěšně za sebou, přišla také lítost, že už to končí. Přeci jen vás zahřeje u srdce, když po představení mluvíte s diváky a jen tak náhodou se dozvíte, že se jeli podívat na představení 450 kilometrů daleko. Ale všechno má svůj konec a v nejlepším se má přestat.
Sbalili jsme kostýmy a všichni, až na Jitku Bonušovou a mě, vyjeli na večerní procházku Houstonem. My s Jitkou jsme ještě měli před sebou seminář českých lidových tanců, na kterém se sešli místní tanečníci.
Pak už vše vzalo rychlý spád. Ráno jsme jeli (jako na rozlučku) do luxusní restaurace na snídani. Každý mohl jíst, co chtěl a kolik toho chtěl (to bylo něco pro naše pány). A pak na letiště. První let byl Houston – Dallas, pak Dallas – Paříž a nakonec Paříž – Praha.
Všichni se vrátili notně unavení, ale šťastní. Podařilo se dokončit něco velkého, a k tomu ještě úspěšně. Kromě vlastních zážitků z cestování a poznávání nových krajů a mravů bylo zajímavé, zkusit si život tanečního (hudebního) profesionála. Vystoupení každý den, stresy v zákulisí s převleky, kdy máte jen 3 minuty a zrovna nemůžete najít ty kalhoty, co tady ještě před chvilkou visely …, improvizace, když někdo nemohl nastoupit na scénu pro natažený sval či bolesti břicha, radost z nadšeného publika ... Kdo to nezažil, nepochopí.
V terminologii horolezců bych řekl, že máme za sebou jednu z osmitisícovek. Dnes zatím nevíme, jestli se ještě někdy pustíme na nějakou další. Ale nikdy neříkej nikdy.
Jan Pumpr