Amerika 99
Zápisky z cesty po Spojených státech - Jan Bob Pumpr, prosinec 1999
Pokud Vás naše cesta zajímá více, podívejte se do fotogalerie .
Jak to vše začalo? Někdy
v létě roku 1999 jsem dostal od časopisu The Double Toe Times nabídku
zúčastnit se National Clogging Convention v Las Vegas. Teprve až
v září jsem se konečně odhodlal. Zeptal jsem se pár tanečníků od nás z Dvorany,
zdali by nechtěli jet. Také jsem zval Terezu Bachovou, která byla cestou
nadšena. Bohužel nemohla z pracovních důvodů, a tak jsme nakonec byli
čtyři. Já,
Letenky již byly zamluvené, v Americe nás již čekali a teď tohle. Navíc nebylo možné se s někým z ambasády spojit. Jednoduše nám telefon buď rovnou položili, nebo nás přepnuli na záznamník, kde se neustále dokola ozývalo co je potřeba k vyřízení víza. Nakonec jsem se probojoval přes ministerstvo zahraničních věcí až k panu konzulovi “na stůl”. Ten když slyšel, že jedeme za cloggingem, vykřikl: “Clogging?! I love clogging !!”. A slíbil, že termín schůzky posune. A protože ostatní stále ještě neměli zprávy o jejich vízech, pozval si je všechny najednou. Termín - 22.11.99 v 8:30. Pořádně jsme si oddechli. Ale co se nestalo. Za pár dní přišla Vildovi pozvánka na pohovor , tentokrát na 28.11.99. A opět telefonování. Nakonec jsme přeci jen všichni vyrazili v pondělí ráno 22.11. na ambasádu. Protože jsme měli předem domluvenou schůzku, bez výčitek jsme předběhli poměrně slušnou frontu. Prošli jsme také ozbrojenou stráží a jako první stanuli u přepážky. Vzali si naše papíry a prý ať počkáme. Čekali jsme skoro dvě hodiny, než odbavili celou frontu, kterou jsme tak hezky předběhli. Potom se zjistilo, že ztratili Gábiny pas. Že prý ho najdou a odpoledne do 16:30 si máme pro víza přijít. Došel jsem v 16:05. Bylo mi sděleno, že pracovní doba skončila v 16:00, a že mám smůlu. Trvalo mi téměř 10 minut, než jsem přesvědčil asi 20 lidí, že ty pasy potřebuji, a že chyba je na jejich straně. V 16:45 jsem odcházel s vízy domů. Celou tuto situaci popisuji, abyste věděli, jak to na US ambasádě chodí. Taková zkušenost je k nezaplacení.
Je středa 24.11.1999. Na nočním
stolku zvoní budík jako zběsilý v hrozných 4:30. Vstávat se nechce, ale
jen v prvních vteřinách. Než si uvědomím, že za pár hodin mám sedět
v letadle směr USA. Zabalit poslední drobnosti (co jsem nestihl
do 01:00 hod.) a hurá na letiště. Cestou se stavujeme
pro Vildu. V 6:00 jsme již spořádaná skupina cloggerů připravená
ke startu. Letíme s italskou společností do Milána a potom
do Los Angeles. Cestujeme v dobré náladě. Kocháme se pohledem na zasněžené
Alpy a cpeme se letadlovou snídaní. Asi v 9:00 přistáváme
v Miláně. Přeskakujeme do většího letadla a začíná skoro 12-ti
hodinový let. Příjemným překvapením je krásná letuška, která se nejen hezky
usmívá, ale také mluví česky. Byla moc potěšena, že vidí krajany a vzorně
o nás celou cestu pečovala. Přestože letadlo mělo všechen komfort, cesta
je poněkud únavná a fádní. Výška okolo
Do Vegas dorážíme v 6:00 ráno. Notně unavení, ale svítání v poušti je zážitek. Jirka s Gábinou ulehají, já s Vildou jedeme nakoupit snídani. V 8:30 vyrážíme do hotelu RIO, kde je Convention. Hotel je obrovský. Nejprve musíme projít velikým casinem. Bylo to neskutečné. V další části hotelu se nám otvírá komplex mnoha sálů a salonků. Na registraci o nás již vědí a tak se snažím uplatnit kromě šarmu také předem domluvenou slevu. Podařilo se, ale i tak platíme více než 200. Platíme vstupné na semináře a za dvě kamery. Peníze byly složeny a my máme volné pole působnosti. Hned z kraje potkávám řadu mých přátel z různých koutů Ameriky. Také konečně potkáváme Missy Shinoski - mnozí z vás ji budete znát z Dvorana Cupu 98. Není to ovšem překvapení, protože naší návštěvu na téhle cloggingové párty jsem připravoval právě s Missy. A co se týče seminářů ?
Celkem se tady představí 41lektorů. Je to opravdu veliké číslo. Uvádím ty nejznámější: Ira Bernstein, Scotty Bilz, Charlie Burns, Burton Edwards, Shannon Glass, Rob a Sheryl Keller, Matt a Colleen Pearson, Darl Moreland, Missy Senosky. Několik lekcí irského stepu bude vyučovat Karl Drake. V jednom čase si můžete vybrat z 10 - 12 sálů. Komplex hal je fantastický. Stěny místností jsou zavěšeny na zvláštním mechanizmu, který jimi umožňuje pohybovat a tak upravovat velikosti jednotlivých sálů. Učí se všechno. Začátečníci, mírně pokročilí, pokročilí, vysloveně těžké …, akrobacie v tanci, Canadian, Flatfoot, Hoedown, choreografie atd. Programu je nepřeberně. Rozcházíme se a každý míříme někam jinam. Tak abychom toho viděli co nejvíce. Já s Jirkou máme videokamery a tak točíme, co se dá. Jen aby stačily baterky. Semináře jedou nepřetržitě až do 16:00 a tak oběd šidíme. Dnes večer v 19:30 začíná Solo Competition. Soutěž v kategorii freestyle. Po konfrontaci s Missy jsem rozhodnut se zúčastnit. Všichni jsme ale hrozně utahaní a před soutěží se chci vyspat (aspoň dvě hodiny). Odjíždím do hotelu (našeho - ten je podstatně skromnější) a ostatní zůstávají a přijedou později. Do tohoto okamžiku jsme byli bez spánku více než 40 hodin.
Padnu a nevím o světě. Probouzím se v 19:50 a opět málem upadám do bezvědomí. Soutěž je pryč ! Ostatní si klidně pochrupují. Začnu je burcovat. Budík neselhal, ale byli jsme tak utahaní, že ho nikdo z nás neslyšel. Nu což, rychle do auta a alespoň se podívat na finále. A stojí to za to. Tanečníci jsou opravdovými mistry tohoto “řemesla”, a v sále může být okolo 600 lidí. Výkony jsou velkolepé. Nevím nevím, jak bych pochodil s českým cloggingem. Tempo hudby je poměrně vysoké, ale všichni zvládají. Trochu mě překvapuje krokové složení tanečních improvizací. Hodně tanečníků používá podobné krokové variace a prvky. Ohromně mě nadchnul stařík, který se soutěže účastnil. Bylo mu okolo 80 let. Vzorně oblečen v country ohozu a s chutí všem ukázat, jak se u nich doma clogguje. Já jsem nešťastný z prošvihnuté soutěže. Bylo by skvělé moct tančit tam nahoře na pódiu. Ale Missy se mě snaží utěšit. No stalo se. V 23:00 jdeme do garáže pro auto a všichni se moc těšíme na sprchu a postel. Po cestě do garáže říkám ostatním : “Doufám, že té smůly již bylo dost !“ Bohužel. V garáži se blížíme k autu. Garáž je vícepatrová a skoro plná aut - nikde nikdo. Najednou slyším vyděšený ženský hlas. Je to spíše vřískot. Ohlédnu se tím směrem a vidím skrz zábradlí na nájezdové rampě ženské a mužské nohy. Bylo jasné, že se tam spolu perou. Křikl jsem na Vildu, ať honem běží se mnou. Oběhli jsme roh garáže a vbíháme na rampu. Nahoře stojí veliké tmavě modré auto. Jediné, co vidíme, jsou dva černoši, jak nasedají do auta a auto se vyřítí kolem nás k výjezdu. Po holce ani památky. Když už nás nezajeli, můžeme si aspoň zapamatovat číslo auta. Vybíhám z garáže a běžím do Casina pro ochranku. Je tam hrozný hluk a chvilku trvá, než si porozumíme. Potom to jde už celkem rychle. Pár zpráv vysílačkou a za chvíli stojíme v garáži s detektivem místní policie. Vyslýchá nás asi 20 minut. Musím říct, že naše pocity nejsou zrovna nejpříjemnější. V ponuré náladě jedeme domů a ukládáme se ke spánku.
Ráno v 9:00 již opět stepujeme v cloggingových halách hotelu RIO. Program je stejný jako v pátek. Semináře do 16:00, pár přednášek a od 20:00 soutěž skupin (Hoedown a Show). A je se na co dívat. Soutěží zde asi 20 skupin ze všech koutů USA. Úroveň je vynikající. Tím ovšem myslím techniku a choreografii. Kostýmy jsou country jen výjimečně. Převládají oflitrované kombinézy formulových závodníků. Většina souborů má 8 a více párů. Celková synchronizace je úžasná. A také je velice markantní znak, který trápí cloggery v Čechách. Neustále si kladu otázku, proč jsou slovenské soubory o tolik lepší než soubory české ? Mají s Američany společný rys. Do každého pohybu vkládají obrovské množství energie. Nejde jen o radost z pohybu. Každý pohyb, je třeba zatančit s veškerou energií, kterou v sobě máte. A takhle Američané na soutěžích tančí. Úplně cítíte, jak na vás ta energie skáče z pódia. Pokud čtete Cvak pozorně, tak víte, co to Hoedown je. Já ho doslova miluji. Před dvěma roky jsem byl dokonce poctěn tak, že jsem se účastnil jako jeden z lektorů Middle West Clogg Convention zahajovací Hoedownové exhibice. Během takového tance máte šanci se vyřádit. Užít si to. Tanečníci tady to umí i před tolika diváky. Heslem Hoedownu je jednoznačně radost a chuť tancovat. V kategorii show jde již více o techniku a efekt než o cokoli jiného. Samozřejmě ve 100 % kvalitě. Některé soubory jsou jednotné až neuvěřitelně. Během soutěže vystupuje Missy na pódium a vyvolává různé státy Ameriky. Na každé jméno se ozve určitá skupina diváků. A najednou se ozve “Czech Republic”! To je náš okamžik. Obrovskou silou čtyř lidí na sebe strháváme pozornost davu. Soutěž pokračuje finálem a končí předáním cen vítězům. Zdá se mi nemožné popisovat náladu a atmosféru celého večera. Potkáváme spousty dalších známých a diskutujeme o všem možném. Do postele uleháme v mnohem lepší náladě než v pátek.
V sobotu ráno frčíme nejdříve na snídani. A opět nás čekal moment, který přímo křičel: “Jste v Las Vegas”. Tím momentem byly hrací automaty v samoobsluze a věřte, že v 8:00 byly obsazené. Kupujeme pár koláčů, párky, čaj a kafe. Usedáme na obrubník a jsme spokojeni.
V 9:00 opět workshop. Tak jako včera i dnes dychtivě běžím na lekce Iry Bernsteina. Mnozí z vás ho budou znát z Dobro Festu v Trnavě tuším v roce 98. O Irovi jsem se poprvé dozvěděl od Brada Fostera v říjnu 1997. Bylo právě před mojí první cestou do USA. Říkal, že je to výborný clogger a nejen to. A měl pravdu. Sice jsme se tenkrát nepotkali, ale přes kamaráda jsem sehnal jeho profilovou videokazetu. Ira je velice zvláštní, a jestli mohu napsat, šikovný. Dokáže tančit obrovské množství tanečních stylů, a přitom umí zachovat osobitý charakter každého z nich. Můžete ho vidět tančit Traditional Clogging, Flatfoot, Canadian, anglický Clogging (pochopitelně ve dřevákách), irský step, jazzový Tapp dance, africký step dance a mnoho dalších. Vidět jeho vystoupení je opravdu zážitek. Tady v Las Vegas vyučuje hlavně Flatfoot a Canadian. Byl jsem již také na jeho přednášce, ale tam se natáčet nesmělo, a tak mám jen hezké vzpomínky. Dáváme se spolu do řeči. Protože sám Flatfoot učím, moc mě zajímaly jeho rady a připomínky. Velice hezky jsme se spřátelili. A nezůstává jen u slov, Ira nás zve k sobě domů. Což jest do North Carolina. Říká, ať přijedeme. Že nás provede po okolních souborech a bluegrassových hospodách. Padá důležité rozhodnutí. Měníme trasu naší cesty. Původní plán cesty přes Yelowstone National Park, Montanu, Chicago házíme do koše. Další trasa vypadá takto: Grand Canyon, Denver v Coloradu, Kansas City a Cincinnati Ohio a dál přes Kentucky do North Caroliny, Washingtonu a New Yorku. Ještě za tepla tuto novinu volám svým přátelům, kteří na nás po cestě čekají a těší se na naši návštěvu. Většinou musím slíbit, že příště již opravdu přijedu. S Irou se potkáme ještě několikrát. Také hraje na housle při lekci “Hoedown for beginners” a co jiného – ještě u toho stepuje.
V hotelu Rio to balíme již v 15:00, abychom mohli před večerní show vyrazit na malou prohlídku města. V Las Vegas najdete opravdu všechno, nač si vzpomenete. Od prosklené pyramidy, přes Caesarův římský palác až po mongolfiéru a Eiffelovku. Město je plné lidí. Navštěvujeme několik casin, ale k hraní nemáme dost odvahy (spíše peněz). Interiéry jsou neskutečné. Dokonce na jednom z pódií potkáváme Elvise jak zpívá ve zlatém saku svoje nejlepší hity. Kolem místního Downtownu vede obrovská horská dráha. Také tady postavili most, ale protože zde neteče žádná řeka, tak udělali umělé koryto.
Nebe je bez mráčku a blíží
se soumrak. Od 19:00 začíná cloggingová show. S klidným srdcem
přicházíme v 18:30, a přestože tento program běží dvakrát
po sobě (v 19:00 a 21:00), z fronty, kterou vidíme, nás obchází
mrákoty. Fronta je dlouhá asi
Je neděle 28.11. 99. Sedíme v autě a jedeme nevadskou pouští směrem na severovýchod. Plán na dnešek je Grand Canyon. Cesta je úchvatná. Přestože jde vlastně jen o holé kusy skal, doslova nás to omračuje. Tak tohle známe z amerických filmů. Žádný ateliér - skutečnost. Cesta je dost dlouhá. Stavíme se v restauraci na oběd a rychle dál. Na Grand Canyon dorážíme asi v 16:00. Takovou díru v zemi jsme ještě neviděli. Bohužel se již začíná trochu smrákat. Nejprve žasneme, potom taháme foťáky a kamery. Obcházíme nejbližší ostroh a dostáváme se na krásnou vyhlídku. To se musí zažít. Jsme poměrně vysoko a teplota je tu něco kolem 0 stupňů. Místo, kde právě jsme, se jmenuje North Rim. Skály ubíhají až k dalekému obzoru. Díky soumraku nám již téměř splývají s oblohou. Na skalách je možné vidět mnohaleté vrásnění. Každá vrstva má svou vlastní barvu a odstín. V některých místech jsou skalní výstupky naprosto stejné. Jako by je někdo vzal a okopíroval. S posledním zapadajícím sluníčkem odcházíme k autu a již za tmy odjíždíme směrem k dálnici. Po ní ujíždíme na sever a dál potom na východ. Konečná je asi v 01:00 v městečku Grand Junction - Colorado.
Druhý den se vracíme asi
Ráno frčíme po dálnici č. 70 přes Topeku do Kansas City. Pojedeme přes celý Kansas a to je samá placka a jen pole. V Kansas City bydlí Missy Shinosky s manželem Billem. A jak už to mezi přáteli bývá, pozvali nás k sobě na noc. Když byla Missy v Praze, bydleli u mě. Nyní mi to chtějí oplatit. Je to fajn. Rádi poznáme, jak Missy bydlí a navíc ušetříme peníze za hotel. Nakonec to není ale tak jednoduché, jak se zdá. S Missy jsem se domluvil, že nás vezme na zkoušku svého souboru. Moc se těšíme. Ale osud byl opět proti nám. Jsme domluveni, že k Missy dorazíme okolo 19:00 a pak hurá na zkoušku. V 18:00 vjíždíme do města. Praha je proti tomu vesnička. Na kraji města volám Billovi domů, aby mi poradil nejlepší cestu. Bohužel mi zrovna končí telefonní karta a novou nemáme. Dozvím se tedy jen něco málo a konec. Jedeme dál a kupujeme novou kartu. Stojí 10,- $ a nefunguje. Co teď ?? Nu což, beru odpovědnost na svá bedra. Adresu máme tak to snad nějak najdeme. Nakonec bloudíme dobré dvě hodiny. Byli jsme ve správné čtvrti i ulici, ale ouha. Stojíme před domem číslo 800. Missy má číslo domu 12 312. Tato 53. ulice je asi třikrát přerušená a vypadá, že dále končí svět. Vždy musíme objet nějaký lesopark, bloky domů a tam někdy ulice pokračuje. K Missy dorážíme po 20:00. A další zrada. Vůbec nás nenapadlo, že jsme přejeli dvě časová pásma. Takže u Missy doma nebylo 20:00, ale 22:00. Takže jen krátce povídáme, píšeme e-maily domů. Taky nesmím zapomenout na cloggerskou místnost. Určitě nejdůležitější část domu. Je umístěna dole ve sklepě. Na stěnách zrcadla, na zemi dřevěné desky a podél stěn asi 200 pohárů z cloggerských soutěží po celých Státech. Tomu množství se nám nechce ani věřit. Zítra nás čeká dlouhý a nudný přejezd do Ohia, tak rychle vyčůrat, pomodlit a spát.
Přejezd nakonec zvládáme. Projíždíme státy Missoury, Illinois, kousek Indiany, Kentucky a už jsme v Ohiu. Míříme rovnou do Cincinnati. Cítím se trochu zvláštně, ale hezky. Minule jsem tady pobyl skoro tři týdny. Proto je cesta poměrně snadná a nebloudíme. Spát budeme u mých přátel. Tentokrát to ale nejsou cloggeři. Zajímají se o Contra tance a tance 19. století. Známe se od mé poslední návštěvy. Já s Vildou spíme u mé kamarádky a Jirka s Gábinou u její maminky. Ruth totiž nemá dostatek postelí. A maminka je skvělá. Je jí okolo 70 let a je to živel. I ji znám. Potkali jsme se v Praze. Její rodiče byli z Valašska a ona si tento kraj velice oblíbila. Česky sice moc neumí, ale o naši republiku a o lidový tanec se moc zajímá. Pro zajímavost uvádím, že má doma čtyři počítače a je schopná používat internet. Také si koupila českou klávesnici, aby mohla psát v češtině. Jirka instaluje asi 3 hodiny. Je to složité, ale Jirka je profík. Všechny nás skvěle hostí a vyslouží si tím přízvisko “babička”.
Druhý den jedeme navštívit mého přítele Iana Scotta. Je lékař, ale jeho koníčkem je rekonstrukce asi 100 let starého domu. Celý dům nám ukazuje a od minule je vidět veliký pokrok. Bere nás na oběd do mexické restaurace a potom už jedeme za Randym Cannem. Pokud pamatujete, toto jméno v Praze už zaznělo. Chtěl jsem ho pozvat na Dvorana Cup 98. Bohužel to nevyšlo. Volal jsem mu a již nás čeká. Oba se rádi vidíme. Povídáme si a popíjíme colu. Vilda si konečně může zakouřit. Na jeho obranu musím napsat, že Vilda kouří opravdu střídmě a mám pocit, že si občasnou cigaretu opravdu vychutnává. Potom jdeme všichni do sklepa, kde Randy zkouší. Má tady kus volné dlažby, a tak si děláme soukromý workshop. Ačkoli ve sklepě není moc velké teplo, po pár minutách musíme odložit něco z našich svršků. Brzy skáčeme všichni do aut a jedem za partou nadšených cloggerů. Dnes mají zkoušku. Nastává obrovské vítání. Známe se z mé minulé návštěvy a tohle je pro ně příjemné překvápko. Zkouška je poměrně nenáročná. U téhle party je vidět, že to dělají hlavně pro radost. Učím je ještě pár zajímavých kroků a jedeme domů spát. Ráno s úsměvem na rtech vyrážíme na další cestu. Tentokrát dolů na jih.
Přes Kentucky, Tennessee, Virginia do North Carolina - ráje cloggerů. Cestou se stavíme na Cumberland Falls. Nádherný vodopád, krásné lesy a v dálce Appalachian Mountains. Jedeme za Irou do Asheville. A zase smůla. Ira po příjezdu z Las Vegas dostal chřipku a ulehl s teplotou. Z vlastivědné vycházky po přírodních cloggerech tedy nebude nic. Ubytováváme se v hotelu a jedeme někam za bluegrassem. Ira poradil, že ví o takové skvělé hospodě, ale je to asi 1,5 hodiny autem. Nevadí, jedeme. A ejhle. Přestože nám všichni místní potvrzují, že hospoda je opravdu otevřena každý pátek večer, a že se tady hraje tradiční Bluegrass a cloggeři řádí o 106, dnes je hospoda zavřená. Město pořádá předvánoční oslavy a všichni jsou v kostele. Točíme auto a jedeme domů. Ale nic nevzdáváme. Vyrážíme do centra Ashevillu. Asi po 20 minutách narážíme na hospodu. Slyšíme hudbu. Bluegrass prý dnes večer bude, ale vlezné je 12,- $. To je moc. Jdeme jinam a dobře děláme. Končíme v našlapané hospodě a hrají bezvadně. Pochopitelně se po chvilce místní štamgasti ptají, odkud že to jsme a co tu chceme. “Are you cloggers ? From Czech Republic !?” Nevěřícně kroutí hlavou. Nakonec musím vstát a ukázat jak se u nás clogguje. Domlouvám si s kapelou hudbu a už to jede. Nálada je skvělá. O půlnoci odcházíme domů a jsme velmi spokojeni.
Ráno svítí nádherné sluníčko a vzduch je krásně chladný. Odjíždíme z hotelu rovnou do restaurace na snídani. Dáváme si tzv. “bufet”. Nezní to na naše poměry zrovna moc lákavě, ale opak je pravdou. Zaplatíte za osobu 7,-$ a můžete se cpát, jak chcete. A to je nám vhod. Baštíme vajíčka, slaninu, lívance s marmeládou, jahody, ananas, koláče, saláty všeho druhu. K pití čaj, kávu a juice. No a po dobré snídani odjíždíme na návštěvu Iry. Přivítá nás ve vlněném svetru a v kulichu. My jsme převážně v krátkém tričku. Vcházíme do staršího domu. Ira tady nebydlí moc dlouho. Nevím jak, ale před dvěma roky bydlel ještě v New Yorku. Usedáme a povídáme si. Prohlížíme si jeho taneční místnost. Podlaha je samozřejmě dřevěná. U zdi je seřazeno mnoho párů bot. Každé jsou jiné a všechny jsou na nějaký druh stepu. Jedny mi dokonce chce i prodat. Jsou to dřeváky na anglický step. Něco z něj umím a dřeváky nemám. Ira mi je nabízí za 200,-$. Jsou ručně vyrobené přímo v Anglii. Tolik peněz bohužel nemám a tak se spokojím s teniskami, co mám zrovna na noze. Nakonec se mile loučíme a odjíždíme směrem do národního parku Smoky Mountains.
Ale to hlavní je ve vesničce, která se jmenuje Maggie Valley. Tam je veliká cloggingová hala, které se říká Stompin´ Ground a je všeobecně uznávaná jako nejprestižnější cloggingová hala na světě. Tady se setkáte s cloggery téměř vždycky. Halu vybudovala rodina, která se jmenuje Edwards Family. Protože je odpoledne, je zavřeno. Dáváme se tedy do řeči s místním starousedlíkem. Ten nám Stompin´ Ground rád otevírá a stává se naší průvodcem. Je nám to moc milé, posloucháme ho asi 20 minut, ale nerozumíme mu ani slovo. Má hrozný dialekt a ještě plnou pusu tabáku. Uvnitř je krásný sál s dřevěnou podlahou, pódiem a sedačkami pro diváky. Fotíme se uvnitř, venku, zepředu a zezadu. Prohlížíme si také místní zeď slávy. Je zde mnoho jmen a přiznám se, že jsem jich znal jen opravdu málo. A venku máme další kuriozitu. Cloggingový autobus. Jak to vypadá ? Autobus je celý stříbrný s nápisy jako “Stompin´ Ground - clogging capitol of the world”. Uvnitř jsou udělané postele, záchod a kuchyň a cloggeři jím jezdí na zájezdy. Chceme se také zastavit u Edwardsů doma, ale bohužel jsou někde na cestách. Vyjíždíme z Maggie Valley a jedeme přes vesnici Cherokee (je součástí indiánské rezervace) do srdce Appalačských hor.
Příroda je fantastická a my stavíme za každou zatáčkou a koukáme na nové a nové výhledy do kraje. Asi po třech hodinách jízdy vystupujeme ve vesničce Hilton. Tady je podobná stodola jako Stompin´ Ground. Typ jsme dostali od Iry Bernsteina. Stodolu spravuje rodina - Carter Family. Nejsou to tanečníci, ale muzikanti. Již od první čtvrtiny 20. století šíří country hudbu do celého světa. Dnes zde hrají Děti slavných rodičů. Těmto “dětem” je dness kolem 40 let a hraji skvěle. Je to slyšet až ven. Pomalu otevíráme dveře a krev nám stoupá do tváří. To je přesně ono – to, co jsme tolik hledali. Na pódiu hraje kapela svůj “ Old Time Music” a v sále clogguje několik desítek lidí. Mnoho dalších sedí okolo a jen tak se dívají. To, co tady visí ve vzduchu, se nedá nijak popsat. Je to nálada, v které cítíte pohodu, ale také chuť se vyřádit. Vyndáváme stepky a řítíme se na plac. Lidé okolo se dívají dost divně. Jsme tady noví a každý to o nás ví. Po chvilce se nás lidé ptají, odkud jsme a potom najednou stojím na sále sám a domlouvám s kapelou tempo hudby. Tančím sólo a mám pocit, že se to lidem líbí. A protože vím, kde jsem, snažím se být stylový. Žádné moderní prvky. Hezky pěkně Tradiční Clogging a Flatfoot. Úspěch byl veliký a všichni se na nás příjemně smějí. Z parketu téměř neodcházíme. Stepujeme mezi lidmi, kterým Clogging patří a je nám moc fajn. Můžete tady vidět jak mámu stepující s miminkem v náručí, tak 85 let starého pána. Všichni si užívají ty svoje tři kroky, které dovedou a jsou šťastní. Na takovémhle místě, máte teprve možnost poznat, co to Clogging vlastně je. Ve 23:00 se se všemi srdečně loučíme, vyslechneme jejich milé “zase se někdy zastavte” a jedeme na dálnici směrem na Washington D.C.
Ráno se probouzíme ve městě Bristol a máme před sebou cestu do Washingtonu D.C. Cesta je dobrá a do města dorážíme asi v 16:00. Parkujeme nedaleko parlamentu a jdeme na krátkou obhlídku. Fotíme si památník války ve Vietnamu, parlament a další. Bílý dům si necháváme na zítřek. Jedeme do hotelu. Objednával jsem ho telefonicky a podle mapy byl hezky v centru. Mapa nelhala, hotel skutečně v centru je, ale je také v černošské čtvrti. Potřebujeme vzít benzín a tak stavíme u pumpy. Ihned nás bouchne do očí, že pokladna a pokladník jsou schovaní za neprůstřelným sklem. Tak to jsme zvědaví, co nás čeká. Hotel je ale čistý a klidný. Horší to je s večeří. Chceme jít do restaurace, ale není to tak lehké. Všude kolem jsou jen samé odporné bary a špinavé krámy. Je tma a po 15 minutách chůze po tomto černém území, se necítíme zrovna nejlépe. Končíme ! Tady se nenajíme. Zapadáme do supermarketu a kupujeme pizzu a snídani. Všechno konzumujeme raději až v hotelu. Probouzíme se do nehezkého rána. Venku nám poprvé prší a stojí to za to. Jedeme k Bílému domu. Obcházíme pár zajímavostí a hlavně Bílý dům. Trochu nás zaráží babička manifestující s transparentem v ruce. Je zabalená v pláštěnce a chodí stále sem a tam. No nic, vracíme se zpět na parkoviště, platíme 5$ a za hrozného lijáku vyjíždíme z města směrem Baltimore, Philadelphia, New Jersey
Dnes máme poslední den v USA. Chceme stihnout New York a potom vrátit auto. Ráno již v 5:30 odjíždíme vlakem do New Yorku. Autem to nemá smysl. Je tam takový provoz, že bychom to nestihli. Vlak staví v centru Manhattanu – na Madison Square Garden. Oprašuji vzpomínky z minulé návštěvy a stanovuji směr pochodu. Je hezky, ale zima. New York procházíme bez nesnází. Prohlížíme všechna důležitá místa, jezdíme metrem. Navštěvujeme starý přístav, Wall Street, Broadway, Central Park a také hotel Plaza. Po poledni musíme vlakem zpět. New York tedy zvládáme a jedeme do autopůjčovny vrátit auto. Není to ale tak jednoduché. Nevíme, kde to je. Telefonuji tam, ale jsme zrovna na tolik frekventované silnici, že neslyším ani slovo. Po chvilce to vzdávám a vyptávám se místních domorodců. A už ji máme. Bohužel jedeme po dálnici a ona (Murphyho zákon) je zrovna v protisměru. Trvá nám asi 20 minut, než se systémem nadjezdů a podjezdů dostaneme, kam potřebujeme. Auto vracíme v pořádku a autobus nás odváží na letiště. A už je skoro konec. Let probíhá bez problémů. Ráno 8.12. 1999 asi v 8:30 přistáváme opět v Miláně a v 11:30 v Praze Ruzyni.
Cesta byla velkolepá. Projeli jsme
16 států USA ze západního pobřeží na východní. Ujeli jsme více jak
Bob